sobota 24. února 2018

Jednou jsme dole, jednou nahoře … anebo ne?

Možná vám začátek článku přijde na mě dost divný, píši, jak je všechno o našem myšlení, o úhlu pohledu apod. Neměl by být můj život šťastný? Hmmm, očividně ne vždycky. Díky tomu špatnému období jsem vlastně začala tyto články psát. Takže? Vše je k něčemu dobré. Jen je potřeba se na to tak dívat. Viz předchozí článek Zákon přitažlivosti.



Nemyslím si, že člověk musí nutně být občas na úplném dně a pak lítat až v obláčcích. Úplně v rovnováhu vesmíru nebo tak nevěřím. Člověk může být pořád šťastný, někdy méně někdy více. Nemůžete být pořád na stejné úrovni nebo pořád stoupat výše. Dříve jsem byla optimistický člověk a neměla jsem žádné problémy (i když ostatní měli stejné problémy jako já a neustále je řešili), já jsem je neviděla jako problémy a nebo jsem si říkala, že nemá cenu to řešit - že už se to nezmění. Upřímně, nevím, jaké problémy jsem dříve mohla mít. Jen si vzpomínám, že kamarádka si pořád na něco stěžovala - na známky ve škole, na to že je "tlustá" a řešila různé takové věci, ale většinou jen tím jejím stěžováním a nebo tím, že nejedla. Věci, které nemůžeme změnit nemá cenu řešit, můžeme se z toho poučit, ale to, že budeme řešit, že jsme se měli zachovat jinak, udělat to jinak - tím to nezměníme - budeme se jen utápět v naší bezmoci.

Momentálně jsem v období, kdy vstávám - spadla jsem do deprese a občas na mě vyskočí špatná nálada. V posledních několika týdnech jsem prožila věci, které by se nestaly normálně ani za měsíc. Fakt jsem měla pocit, že věci, co se staly minulý týden se staly před měsícem. A ono to pořád pokračuje, jestli v jednom měsíci prožiji dva-tři měsíce, tak potěš koště. Je to super, lepší než, když máte pocit, že uběhlý měsíc byl jeden týden. Ale kdyby ty věci nebyly věci, kterým se musíte hodně věnovat, které nejsou převážně pozitivní.

Tady je úryvek, kdy jsem se potřebovala vypsat z jedné věci, kterou jsem musela řešit, a také si dodat energii. Byla jsem z toho otrávená. Vážně dost.

*Říká se, že život nám háže klacky pod nohy, abychom byli silnější. Je to jako zkouška. Když to všechno přežiji a dokáži všechno vyřešit a hlavně nedovolím, abych se z toho složila, tak budu silnější. Měl by mi to připomínat i můj citát na nástěnce:

"Život je jako cvičení, čím těžší je, tím silnějším se stáváš."

Je trochu vtipné (nebo možná smutné), že poslední dobou mi dělá hlavně cvičení radost. Hodně věcí se mi teď kazí. Plány se mi mění. A asi mě zlobí i hormony. A hlavně nevím, co mám dělat a nic se mi řešit nechce, protože nevím, co s tím a mám z toho špatnou náladu.

Ale už začínám pociťovat i klid. Jednu věc jsem prostě vyřešila, tak jak to je nejlepší pro mě. Nebudu přece brát ohledy na lidi, kteří nejsou schopny projevit nějakou ochotu, vlastně se k tomu ani nevyjádří. Jsem hodný člověk, někdy až moc. Beru na lidi ohledy - myslím, že by to měli tak dělat všichni lidé. (Ano, já bych měla víc začít myslet na sebe.) Ale prostě můj pohár taky občas přeteče a proč brát ohledy na lidi, kteří je na vás neberou. Vždyť to je blbost a ještě pro někoho, kdo se k těm problémům, které se týkají i jich, nevyjádří … jako vůbec?! A pak začnou házet vinu na vás? Okey, proč ne. Pokud můžete, tak se takovým lidem vyhýbejte - pokud s nimi bydlíte, tak to asi nepůjde, že? Ale pokud je to nějaká vaše kamarádka, popřemýšlejte nad tím, jestli ji ve svém životě chcete a potřebujete. Bude vám chybět, to určitě, ale nebude to bez ní lepší?*

Věc nakonec dopadla (ještě je v řešení, tak dopadne) dobře. Ale než se tak stalo, chtělo to pár dní - ve výsledku to bylo pár hodin, bylo to vyřešené zhruba za 4-5 dní. S tím, že jsem se po dvou dnech rozhodla, že se tím nebudu zabývat, když nejsou schopné se vyjádřit - nemyslela jsem na to a užívala si. Pak po 4 dnech jsem se neuvěřitelně bavila - prý je to naše chyba. Neříkám, že jsme bezchybné, ale snažíme se a hodně, jsme ohleduplné a nechceme po lidech zázraky.

Sama už ani nevím, co jsem všechno musela řešit. Ale byla jsem na pohovoru, kam jsem se dostala díky tomu, že jsem se hlásila na jinou pozici (tahle v té chvíli ani nebyla vypsána). Vzali mě, ale já chtěla čas na rozmyšlenou. A odmítla jsem, ale i když jsem si předtím než jsem ji dostala, pomyslela, že by bylo fajn odmítnout práci na dobré úrovni, tak jsem nad tím přemýšlela. Chci se přestěhovat do jiného bytu a mám vysoké nároky, takže k tomu budu potřebovat peníze. Ale je tu - poletuje tu kolem - jiná práce, která by mě bavila více, kterou bych měla kousek od bytu (i od toho nového! chci tuhle lokalitu!). I když řeším spoustu důležitých věcí, tak si vždy najdu čas na přátele a známé, takže i z tohohle úhlu mi to přišlo jako moc dní a né jen těch pár, co doopravdy uběhlo.

Jasně další věc, s kamarádkou jsme spolu chtěly začít bydlet, už jsem to viděla a plánovala to. Ale pak … to vypadalo, že z toho nic nebude. Že tak za půl roku možná za rok, ale já odtud chtěla zmizet, co nejdříve. Tak jsem si říkala, že už budu hledat jen pro sebe. Jenže to už se zase změnilo, kamarádka momentálně neví, co dál. Dostudovala, je inženýrka a má tolik možností, že neví. Momentálně je ale pro zůstat. Jenže mně se zrovna dnes, změnily plány - týká se to školy. Chtěla jsem letos dokončit bakaláře a že bych zkusila i magisterské studium. Jenže jsem to pak přehodnotila, nedalo se to stíhat a u nás většinou to je tak, že prodlužujete o rok, když neuděláte seminář k bakalářské práci, takže bych letos magistra nestíhala. Už jsem si naplánovala, jak teda prodloužím a budu se vzdělávat - vylepším si jazyky, časem si najdu lepší téma práce a dnes? Dnes jsem zjistila, že tenhle semestr ten seminář opakuji - tudíž priorita - najít, co nejdříve téma, ujasnit si to a můžu zkusit i toho magistra - což je fajn, že se mi tato možnost znovu otevřela. Ale bude to náročné.

21. 02. 2018

4 komentáře:

  1. Je dobře, že se začínáš zvedat a bude líp a líp. Já osobně taky nevěřím přímo na rovnováhu Vesmíru, ale věřím, že pokud se člověk zaměří hlavně na to pozitivní, tak ho to posílí a pomůže mu cítit se líp. :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Pěkný a hlavně trefný článek :) Taky jsem občas měla období kdy mi připadalo, že jsem prožila zrychleně tři měsíce místo jednoho :D Chce to věřit tomu, že naše rozhodnutí a cesta jsou správné a nakonec se to k dobrému obrátí :) Bude líp :)

    OdpovědětVymazat
  3. Život je někdy plný rozporů. V článku jsi mě zaujala několikrát - hned v úvodu, kdy jsi psala, že jsi předtím problémy neměla, nebo jsi je prostě neviděla. To je možné řešení některých problémů, protože tady jde hlavně o postoj. Některé věci totiž opravdu nestojí za řešení, a je lepší je nechat plavat a nezabývat se jimi, nevidět je jako problémy.
    Jenže někdy problémy opravdu nastanou. Docela chápu tvoje dilema ohledně práce a peněz. Penízze jsou totiž opravdu důležité, od práce chodíme především kvůli nim (i když se to zdá být cynické, ale pro mnohé je práce prostě jediný způsob, jak přijít k penězům, pokud nejsou dědicové, rentiéři, podvodníci, dávkaři nebo zloději.) Zaujalo mě i tvoje dilema, že bys chtěla dělat práci, která ji ti sympatická, a dokonce blízko místu, kde bydlíš. To jsou totiž dvě dost velké výhody a dost velké motivace. Být v práci, která tě aspoň trochu baví, a ještě třeba v dobrém kolektivu, totiž mnohdy vyváží práci výborně placenou, ale vystresovanou, prožitou pod neustálým tlakem, s ambiciozními kolegy, kteří ti podtrhávají židli (obrazně), s lidmi, kteří na tebe donáší šéfům, nebo tě využívají, abys dělala věci za ně... Zažila jsem prací několik a stejně tak několik kolektivů, takže vím, jaké to je, být v práci, kterou nenávidím, a být v práci, kde se cítím dobře.
    Držím palce k dobrému rozhodnutí. Někdy je lepší oželet vyšší plat a vzít místo, kam bys chodila ráda. Pokud bys zvolila místo kvůli penězům (což bych také pochopila, životní náklady jsou vysoké a pokud chceš sehnat bydlení, trochu se postavit na nohy, třeba cestovat a tak, k tomu jsou peníze potřeba), tak ať ty peníze jsou aspoň pořádné.

    OdpovědětVymazat
  4. Jak jednoduše se člověk může přehoupnout z 0 na 100 a zpět. Ano, tak nějak se přikláním k tomu, že permanentní štěstí neexistuje, a pak, je třeba si štěstí definovat, ale to už zase každý vidí trochu jinak, kde jsou jeho hranice. Určitě si myslím, že všechno 'zlé' je k něčemu dobré, člověk se pořád učí. Nejsme tady na tom světě abychom se učili (být člověkem)? Ano, všechno není jenom růžové. Je to taková horská dráha, ale jak pro koho. Žit pro momenty, pro krásné chvilky, a třeba si vzpomenou, třeba mít radost a třeba si pobrečet. Svým způsobem je život neuvěřitelný, neskutečný a jaksi nepochopitelný. Proč se co děje, tak jak se to děje. (Sami jsme strůjci svého štěstí. Jak co uděláme, tak to máme, a třeba ikdyž musíme překonávat jiné překážky, které do našeho světa vstupují.) Nalinkované. Nenalinkované. Jsem ráda, že se snažíš najít nějakou cestu, že tě třeba všechno už tak úplně nerozhází. Ano, v jednu danou chvíli se zdá být 'problém' nepřekovatelný, ale pak - člověk nad tím vlastně jenom mávne rukou, protože jdeme dál.^^ Chci chápat život jako hru, a není vždycky nutné vyhrát, třeba se zúčastnit. (Doufám, že nejsem úplně mimo.))

    OdpovědětVymazat

Každá bolest jednou odejde

Každá bolest jednou odejde, ať už ji cítíme uvnitř našeho srdce a nebo nás bolí ruka, protože jsme se praštili. Pokud tu bolest nebudeme vy...