neděle 21. ledna 2018

Jak věčný optimista spadl do deprese

Nevím, kde začít. Mám toho tolik na mysli. Vždycky jsem byla optimista, sice na střední jsem tvrdila, že jsem realista s kapkou optimistu. Střední nebyla úplně lehká. Zasedla si na mě učitelka a byla to pomalu šikana, ze začátku jsem to moc nevnímala (zasedla si i na kamarádku a ta z toho byla špatná a já byla vždy taková, že mě více trápily problémy jiných lidí).

To s tou učitelkou mě ovlivňuje ještě teď - mám obavy mluvit anglicky (i použít jen jedno anglické slovíčko, protože mám pocit, že to bude blbá výslovnost a všichni se na mě budou dívat skrze prsty). Ale doufám, že tohle časem překonám. Už nemám obavy se tomuhle postavit čelem a ráda bych si našla nějaký kurz, kde by mě rozmluvili. Ono asi hodně pomohlo, že jsem bez větších problémů dala zkoušku z anglického jazyka na vysoké.

Takže moje temnější období souviselo právě s angličtinou na střední škole.  Ale jinak jsem byla vždy optimista, co moc neřešil věci, které už neovlivní. Blbé dny jsem měla jednou za rok někdy ani to ne. Jak jsem zmínila výše, trpím s ostatními lidmi. Nikdy jsem nekoukala ani na televizní noviny, protože když vidím, že někoho zabili (ať už vražda nebo dopravní nehoda), je mi z toho smutno a jsem lítostivá.

Zhruba před rokem a půl jsem se začala léčit se štítnou žlázou, měla jsem z toho obavy. Četla jsem na internetu, že plno lidí po prášcích je v depresích. Přes rok se zdálo, že je vše v pohodě. Pociťovala jsem trochu změnu, ale nemuselo to mít souvislost nutně s léčbou. Nebyla jsem člověk, který dával najevo city. Že bych někdy brečela před někým? Vyloučeno. Momentálně se obávám, že bych s tím neměla problém. Nebrečela bych úplně, ale pár slz by mi uteklo. Nepamatuji si, že bych předtím brečela u filmu před někým jiným než před rodiči (a to ještě fakt málokdy). Ale tuhle jsem se neudržela před kamarádkou, sice já mám za to, že jsem brečela, ale ona se na mě podívala a říká "ty nebrečíš, jakto?" Ona bulela jako želva a asi proto jsem se teda neudržela a začala jsem taky. Hlavně jsem si řekla, že už se známe roky a že je to v pohodě dát najevo svoje city. Shodou okolností je to ta kamarádka s angličtinou, pamatuji si, jak po jedné hodině utíkala na záchod a pak jsme tam brečely spolu. Byla z toho hodně špatná.


V prosinci jsem udělala něco, co si ještě budu asi dlouho vyčítat respektive toho budu litovat. Cítila jsem se pak hodně osamělá a nějak jsem neměla náladu. Pak mi vrátili ve škole něco důležitého a já nevěděla, jak to opravit (jiná kamarádka měla v té době taky dost problém v té chvíli větší než já, ale naštěstí - teda snad už je u ní vše ok). Chtěla jsem si užít vánoce v klidu. Nepomáhal ale pocit, že všichni okolo se na ně také netěší a prošli si různými věcmi. A nebyl sníh. Nebyla ta pravá atmosféra. Nebylo nic. Dobře jsem se cítila jen 23. a 24. prosince, kdy jsem byla s rodinou - 23. jsme byli u tety, byli tam i sestřenka a bratránek a jejich rodiny (sestřenka má dvě děti, bratránek zatím jedno). Byly to dva krásný dny. Jenže pak jsem se zase vrátila. Byla jsem smutná, lítostivá a cítila jsem nechuť. Ale bylo to ještě snesitelné, ještě jsem se snažila dělat věci do školy (bylo toho hodně). Jenže pak nějak přišel nový rok. A to už se mi fakt nechtělo nic ani číst si knížky. Ani dělat něco do školy. Měla jsem toho už dost. Nejhorší je, že na takovou náladu nejsem zvyklá a trvalo to fakt dlouho. Pár dní jsem neměla snahu s tím ani nic udělat.

Pak jsem si řekla, že to takhle nejde. Chtěla jsem najít zase sama sebe. Hodně jsem si četla citáty na Instagramu; povzbuzující knížky, které měly pomoct najít smysl života; pouštěla jsem si i nějaká videa. A přišla jsem na to, že jsem si asi pár let něco nalhávala. Jak už možná víte, mám problém s důvěrou a nevěrou. Když jsem viděla kolem sebe ty vztahy, říkala jsem si, že nic takového nechci. Věřila jsem tomu. I přesto, že jsem jako malá chtěla prince na bílém koni, pak jako starší jsem chtěla rodinu (dvě děti). Ale pak pak jsem nechtěla nic. A nepomáhalo ani to, že mi někdo někoho vnucoval a nebo mi alespoň tvrdili, že bych si někoho měla najít. Nechtěla jsem. Ani nechci nic, co mi někdo vnucuje. Spíš naopak. Ale uvědomila jsem si (alespoň moje přechodné já), že tu rodinu chci. Prý pomáhá si představit svůj vlastní pohřeb (trochu morbidní já vím) a zapřemýšlet, čeho bychom litovali, kdybychom toho nedosáhli nebo naopak, z čeho bychom byli nadšené (vyberte si jaký způsob chcete). Na mě právě vykoukla šťastná rodina.


Minulý a předminulý rok jsem si myslela, že jsem se našla. Studovala jsem (ještě studuji) skvělou školu s plno skvělými lidmi a přístupem. Vážně tu jsou všichni (i profesoři) přátelští. Ale momentálně necítím radost ze školy, momentálně mě nebaví a zrovna v tom nejhorším možném období na ni docela kašlu. A nakonec budu o rok prodlužovat. Ale to není úplně moje chyba. Naznala jsem ale, že to bude asi lepší, že trochu zpomalím a budu se věnovat věcem, které chci dělat. Chci více cestovat. Toho jsem také začala litovat, měla jsem začít už dříve. Hodně dříve. Ano, viděla jsem víc míst než plno jiných lidí. Ale mně to nestačí. Cestování je něco, co mě naplňuje.

14. ledna jsem se dostala z nálady nechutenství do nálady je mi to jedno. Je mi lépe, není to skvělý přístup. Ale vážně jsem nemohla nic dělat. Teď už nějakou sílu mám. A nepřepínám se. Minulý rok jsem měla totiž brigádu, praxi a školu a do toho jsem samozřejmě nemohla vynechat svůj společenský život, takže jsem neměla žádný čas jen pro sebe. Ležet, koukat na seriály nebo tak. Takže toho asi na mě bylo hodně. A možná jsem došla do věku, kdy už potřebuji i ten vztah. Protože věk, kdy jsem chtěla ty děti se už blíží. A nechci zůstat sama. Jenže taky nechci být s někým, abych nebyla sama. Chci lásku, která mě pohltí. Která bude skoro jako z filmu. Hlavně, která bude opětovaná a ten kluk/muž tu bude jen pro mě (pro žádnou jinou ženu - případně muže).


Hodně jsem ale přemýšlela, jestli moje nálada nemá, co dočinění právě se štítnou žlázou. Občas se stává, že lidi mají sníženou a pak se změní na zvýšenou. A to se mi ze začátku stalo a doktorka říkala, že se to může stát (takže bych brala prášky a ono by se to ještě zhoršovalo) a že bych měla mít blbou náladu atak. Jenže to přišlo v blbý čas a objednat se k ní by bylo složité a týden před objednáním musíte jít ještě na krev. Takže jsem si říkala, přežiji zkouškové - uvidíme, jestli když budu mít všechno za mnou a čas dělat, jen co mě baví, jestli se mi udělá lépe. Když ne, tak pak už jsem stejně objednaná a uvidíme. Uvidíme no. Ta změna k lepšímu totiž nastala, když jsem pár dnů ty prášky nebrala. Takže vážně nevím, co je příčinou mého stavu. Pak jsem je začala zase brát a občas je mi smutno. 

14. ledna měl můj tatínek narozeniny a já se rozhodla, že budu prostě s rodinou - sice jsem se i chvíli učila, ale byli jsme v jedné místnosti, což mi určitě hodně pomohlo. A také ty knihy. Chystám články, kde jsou nějaké rady, jak získat zase chuť do života apod. Tak snad někomu pomohou.

Já se teď trochu potřebovala vypsat. Zase to totiž na mě padlo. 

Ano, teď dva roky jsem si myslela, že mám skvělý život, že jsem konečně našla školu, kterou chci studovat. Když jsem si v říjnu po roce aktualizovala životopis, byla jsem nadšená, kolik jsem toho zvládla a že to snad není ani možný. Dokonce jsem byla vybraná mezi pět nejlepších na jednu pozici - bohužel (bohudík) to nevyšlo. Jsem ráda, že to nevyšlo, protože bych to momentálně nedávala. Neměla bych čas na osobní rozvoj, který mám nakonec v plánu. Cestování by také nebylo moc realizovatelné. 


Díky své chybce, jsem si uvědomila, že chci být maximálně šťastná - chci žít, ne jen přežívat. Také, že mám kolem sebe skvělé přátelé a rodinu (a za to jsem fakt vděčná). A vždy mě podrží. I v těch nejhorších časech. Díky jedné kamarádce jsem si uvědomila, že už nejsem taková, jaká se stále cítím. Vidí mě jako odvážnou. Vždy jsem byla hodně stydlivá a zamlklá, nerada jsem navazovala nové vztahy, nerada jsem chodila zařizovat věci na cizí místa apod. Jasně, ještě taková trochu jsem. Ale překonávám se. Jsem lepší. Chci být svá. A pokud mě někteří lidi neberou takovou, jaká jsem, je to jejich chyba a nepatří do mého života. Jsem ráda taková, jaká jsem. Jsou tu i věci, které ještě trochu potřebují vylepšit. Ale v podstatě jsem dobrý člověk. Nikdo není dokonalý. A jednou se najde i ten princ, který mě bude chtít, takovou jaká jsem. Věřím v to. A to je nejdůležitější. Věřit ve své sny. Věřit v sebe.

Zlé časy jednou odejdou a budou jen vzpomínkou. A většinou nás nejvíce naučí, jen se musíme správě dívat. A vzít si ze všeho maximum. Vše jednou bude dávat smysl.


3 komentáře:

  1. S tou angličtinou jsem na tom dost podobně. Jinak musím říct, že je to moc krásný článek. Působíš velice mile a na konci článku jsem se musela pousmát. :-) Pamatuji si sama sebe, jak jsem procházela odporným, depresivním a ubrečeným obdobím. A pak najednou po roce, možná po dvou jsem asi znovu ožila a stal se ze mě optimista. Možná až moc nakažlivý optimista. :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Já mám takové depresivní nálady často, na podzim se to zlepšilo, ale stále mám takové stavy...bylo by ideální, kdybych si někoho našla, někoho normálního, ale po svých zkušenostech s bývalými nevím...
    Jsem také citlivka, z toho si nic nedělej, lepší než být chladná

    OdpovědětVymazat
  3. V tom poslednom odstavci, je z teba ten tvoj optimizmus cítiť.
    Ja som momentálne v stave, kde by som ten koniec článku nemohla takto zakončiť, lebo by mi to prišlo neúprimné.
    Depresia a ja to je tiež téma, každopádne som prežívala a stále prežívam niečo podobné... Aj keď môžem povedať, že vďaka zmene okolností už nie som úplne v beznádejnom stave.
    Nie je to však ešte tam, kde by to byť malo.
    Mrzí ma, že musíš predlžovať, je to také nafigu ale páči sa mi tvoj prístup k tomu. Určite je lepší ako môj a dostane ťa ďaleko.

    OdpovědětVymazat

Nevěra a její vliv na můj život

V článku jsem sepsala svůj pohled na nevěru a jak ovlivňuje tohle slovo/chování můj život. Je to takové trochu smutné. Možná bych se na řeš...