Ennie

Každá bolest jednou odejde, ať už ji cítíme uvnitř našeho srdce a nebo nás bolí ruka, protože jsme se praštili. Pokud tu bolest nebudeme vyživovat, držet se jí, tak jednou se probudíme a zjistíme, že je pryč (prvně si to ani neuvědomíme). Jen z ní nemůžeme udělat středobod našeho života.

Na konci ledna jsem přidala první článek s touhle tématikou, myslela jsem si, že to bude jen ojedinělost - neměla jsem v plánu to udělat na pokračování nebo tak. Ale přináším druhý takový článek, u minulého jsem měla i žádost o recenzi, takže pokud by vás nějaká kniha zaujala a chtěli byste se o ní dozvědět můj názor, tak neváhejte a napište :).

Bylo to v roce 2015 a pamatuji si to skoro jako kdyby to bylo včera. Byl to povedený den. Prvně jsem byla v Jihlavě na oslavě společnosti ICOM a rádia Vysočina.

Přicházím s takovou malou úvahou, nevím, kolik z vás někdy tancovalo. Já jsem chodila na taneční - moc se mi nechtělo, ale nechala jsem se strhnout vlnou. A tak jsem chodila a když tak nad tancováním přemýšlím - nejen díky tanečním, ale i jedné svatbě jsem si uvědomila, že to, co potřebuji u tance se dá aplikovat na můj život.

V jednom článku jsem psala, že jsem zariskovala, ale nebylo to tak, že kdyby to nevyšlo, že by se stalo něco hrozného nebo tak. I na Instagramu jsem psala, že "Občas musíme zavřít jedny dveře, aby se otevřely další (případně, aby zůstaly otevřeny další a my měli možnost projít jimi)." 

Vím, o hodně knihách, které by do této výzvy zapadaly a které bych zde mohla zmínit - ale komu by se to chtělo číst? A komu psát? Mně ne. Článek Vás může ale i tak inspirovat.