Rozhoduj se sám za sebe

Je to tvůj život, ty ho žiješ a jen ty víš nejlépe, co je pro tebe nejlepší.
Je skvělé mít někoho, na koho se můžeme obrátit, když si nebudeme něčím jistý, když se budeme rozhodovat mezi více věcmi (a nebudeme moct mít všechno).

Ale vždy závěrečné rozhodnutí je na nás, my budeme s naším rozhodnutím žít. My máme nejvíce informací - víme, co chceme (i když se může někdy zdát, že ne), víme, co máme rádi, co nás dělá šťastnými a jaké jsou naše priority. A nezapomínejte, že když v něco věříme, tak se to stane - možná ne hned, ale až bude ta pravá chvíle, tak to nastane. A i když hodně lidí říká, že se máme řídit naším rozumem - nemyslím si, že je to úplně pravda. Lepší je řídit se srdcem. (Ale nechoďte do toho úplně bezhlavě. Všeho s mírou.)

Moje zkušenost

Už jsem psala o tom, jak jsem se rozhodovala, jestli vzít práci na 0.75 úvazek nebo čekat "jen" na brigádu (80 hodin), která vůbec nebyla jistá a myslela jsem, že mě ještě bude čekat pohovor s jednou paní a dokonce s ředitelem. Obě instituce jsou na úrovni a obě práce byly hodně podobné alespoň s těmi informacemi, co jsem měla. U té budoucí nevýhoda byla, že jsem nevěděla úplně do čeho bych šla, věděla jsem fakt minimum. A hlavně nikde nebylo psáno, že to získám. Sice jsem měla doporučení od jednoho pána z jiného oddělení, ale tam jsem dělala naprosto něco jiného a jen zhruba měsíc v rámci praxe. První práce - nevýhoda byla, že hodně věcí bylo v jazycích, které neovládám a bylo to hodně odborně zaměřené. Bála jsem se, že bych to nezvládala a při představě, kdy se snažím tyto věci někam zařadit, pod určitá klíčová slova jsem cítila, jak by mě bolela hlava. A musela bych dojíždět (nijak daleko, ale přece). Myslím, že celou dobu jsem si byla jistá tou druhou, jenže můj mozek mi napovídal, že normální by bylo vzít tu jistou práci, kor když mi to tak hezky vyšlo a dali mi i několik dní na rozmyšlenou. Nedalo mi to a potřebovala jsem se poradit s ostatními lidmi.

Hodně jsem to řešila se čtyřmi kamarádkami jako fakt moc. Všichni kromě mojí maminky se shodly, že by vzaly tu jistou. Mamka byla určitě pro ať počkám, protože viděla, že věřím té druhé a že bych ji moc chtěla. A já cítila, že to prostě vyjde. Říkala jsem si, že když ne, tak co - bude mě to mrzet, že jsem nevzala tu jistou, ale svět se nezblázní. Další dvě chápaly moje rozhodnutí a v podstatě mě v tom podporovaly. Jen prostě mají jiné potřeby a jiné vlastnosti. Reakce poslední z nich mi vzala dech, pomalu jsem byla v šoku. Prej "je logické, abys vzala tu jistou". Ona jde na mě s logikou? Vážně? Mám logické uvažování, ale tohle mě docela zklamalo. U ní jsem asi počítala s největší podporou. Vždy byla taková ta pozitivní, takže jsem počítala s tím, že mi dodá jistotu, že vyjde i ta brigáda.

Jsem ráda, že jsem dala na své pocity. Kdybych šla do té druhé, nejspíš bych byla vážně otrávená (bylo by to dost náročné). Ale určitě bych se musela nějak sjednotit s kolegy, protože jsme měli mít dva počítače pro čtyři lidi. Musela bych si nutně odpracovat své dané hodiny a to bych v určitých měsících nedávala, protože jsem měnila téma bakalářky a měla na napsání jen měsíc. Pak jsem v srpnu cestovala a v září měla státnice. A tady si musím odpracovat minimum a zbytek si mohu dodělat v jiných měsících. A i kdybych nezvládala minimum, tak by se to dalo domluvit. Jsem s prací vážně spokojená, můžu pracovat z domu, ale i v instituci mám svůj vlastní počítač (teda snad tam ještě je! Dlouho jsem ho neviděla.) Jelikož jsem placená od normy, tak když se zadaří, tak zvládnu hodně hodin za hodinu. Něco je lehčí něco obtížnější. A baví mě to, pracovní dobu si přizpůsobuji svým plánům a ne naopak, neomezuji svůj nepracovní život vyděláváním peněz a žiji si svůj sen.

Stalo se vám někdy, že jste se rozhodli pro něco, co vám radili ostatní, ale vy jste si tím úplně nebyli jistí a nakonec jste zjistili, že jste to neměli dělat? Také mě zajímá, jestli máte zkušenosti s tím, že rozum vám radil jinak než srdce, ale dali jste na svoje (po)city/intuici a dopadlo to moc dobře?